Kuchyň je u Romů opravdový střed rodinného života. A tak se i v té mojí malé kuchyni můžete seznámit se členy naší muzikantské rodiny.

Rodinné hudební světy romského primáše

Fečo a já

S Jožkou jsme byli od roku 1968. Život s ním nebyl jednoduchý. Z rodiny byl vychovaný, jako by byl jedináček, i když měl šest sourozenců. Navíc všichni Fečovi byli a jsou velmi pyšní. Mluví slovensky a tvrdí o sobě, že jsou Slováci a že neumí romsky. Já jsem Romka tělem i duší, tak to bylo něco pro mě. Fečo dostal podmínku, že se bude učit romsky. Šlo mu to dobře. Časem byl lepší než já – tím, že skládal a psal texty. Jeden zlozvyk mu ale zůstal: šíleně žárlil. Vyrostl totiž v rodině, kde muž mohl všechno a žena nic. A teď přišel do rodiny, kde bylo všechno jinak. Rovnopráví – děti, žena, a potom muž. Dlouho to nemohl pochopit. Odůvodňoval to tím, že přeci jako otec a živitel rodiny pracuje a má tedy být ve všem na prvním místě. Já jsem ale také pracovala, a víc. Uklízela jsem v divadle, prala na herce, večer uklízela u řezníka. A k tomu děti a domácnost.

Později to ale pochopil a smířil se s tím. Jinak byl Fečo ohromně poctivý člověk, takového široko daleko neznám. Byl hodně věřící. Žil podle desatera přikázání, každý večer se modlil a v neděli chodil do kostela.

Náš život v Truhlářské

Dvacet let jsme bydleli v Truhlářské ulici. V kuchyni jsme měli sporák na uhlí a dřevo, do pokoje jsem koupila kamna na naftu. Protože jsme měli malý byt, prala a žehlila jsem na dvoře. Tím, že jsme byli všichni u nás v baráku jako jedna rodina, tak mi to ani nepřišlo. Když jsem šla ve čytři hodiny ráno do práce, na ranní úklid, sousedé věděli, že klíče jsou pod rohožkou. Když někomu došlo mléko nebo vajíčko, stačilo zavolat na ostatní ze dvora nebo z pavlače. Z ranního úklidu jsem se pak zastavila na Poříčí, kde bydlela maminka. Zatopila jsem, udělala jí snídani, protože už byla nemocná, a teprve potom jsem šla domů vypravit děti do školy. Pak jsem uklízela a prala pro herce z divadla v Dlouhé ulici. A pak jsem šla pro Lidušku do školky. Erička měla školu na konci ulice, takže chodila domů sama.

Moje dcera Erika

Tady jsem s Fečem a mojí starší dcerou Erikou. Erička od dětství krásně zpívala, do hudebky chodila na zpěv a na housle. Pak se dostala i na konzervatoř, a taky dlouho zpívala ve sboru, který vedl pan Košler. S tím i hodně koncertovali a sjezdili celý svět. Její manžel Martin je basista. Mají tři děti, všechny výborné muzikanty. Dlouho pracovala v gastronomii, ale hlavně zpívala v těch různých souborech, co měl Fečo, a taky se svým manželem a synem Pepou. A teď dělá pěstounku.

Pharo dživipen. Text a hudba J. Fečo, sólo Erika Fečová, hrají Romane romňija. Na fotografii (zleva) Erika Fečová, Pepa, Martin a Jožka Fečovi.

Moje dcera Ludmila

Mladší dcera Liduška se narodila 29. srpna 1968. To nebylo zrovna nejlepší načasování, protože 21. srpna nás obsadili Rusové. Po celé Praze byly tanky s vojáky, nesměly jezdit sanitky. Tak jsme šli s Fečem pěšky, v pravé poledne přes prázdný most. Drželi jsme se za ruce, tanky na nás mířily, krve byste se v nás nedořezali. Jakžtakž jsme došli do porodnice, a tam jsem porodila krásnou čtyřkilovou holčičku. Za tři dny jsem byla doma. Liduška hrála od tří let na housle, a pak se sama naučila hrát na piáno, dokonce to studovala i na konzervatoři.

Romská lidová, sólo saxofon Ludmila Fečová, hrají Romane romňija. Na fotografii Ludmila Fečová.
Ze zdravotních důvodů toho musela později nechat, ale pak se naučila hrát na kytaru a saxofon, což se tedy Fečovi moc nelíbilo. Nakonec se s tím ale smířil a vzal ji do své skupiny Nonet. Kromě toho hrála Liduška na housle v souboru Raidž a na saxofon v Romane romňija. A navíc skládala a pořád skládá písničky.

Gratulační píseň k šedesátinám J. Feča. Text a hudba Ludmila Fečová, hrají a zpívají členové rodiny Fečovy. Na fotografii (zleva) Jozífek, Olga, Ludmila, Jožka a Liduška Fečovi.

Míša a Anička

V šedesátých letech, ještě než jsme se vzali, založil Fečo se svojí sestrou Aničkou a mým bratrem Míšou kytarovou kapelu Roma štar . S tou kapelou hodně koncertoval. V Československém rozhlase natočili s Roma štar pro Supraphon i svoji první gramofonovou desku.

Romani čhaj. Text a hudba J. Fečo, sólo Anička Fečová, Roma štar.

S těmi samými členy dal Fečo dohromady také cimbálovou kapelu, název zůstal stejný. On totiž měl housle nade vše. Nejdřív byly housle, pak dlouho nic, pak zase housle, potom jsem byla já, po mně děti. Dokázal hrát na housle 14 hodin v kuse. V pracovní dny ale chodil ráno do továrny, a večer hráli s kapelami v interhotelech.

Protože jsem z muzikantské rodiny, byla jsem vedená k tomu, že muž musí mít věci, které potřebuje, v naprostém pořádku. Fečo nosil do hraní nejčastěji smoking a bílé košile. To znamenalo nachystat mu dvacet košil za týden, boty musel mít denně vyčištěné, naleštěné.

Jsme oba s Fečem z muzikantských rodin, a tak se u nás vždycky hodně hrálo a zpívalo. V podstatě každý z naší rodiny hraje, často na víc hudebních nástrojů, nebo zpívá. A když se u nás slaví, nejde to bez hudby, a je veselo.

Vnoučata Pepa a Erika

Nejstarší vnuk Pepa hraje na kontrabas a na všechno možné, to je náš génius. Vnučka Erika se už jako malá věnovala zpěvu, teď zpěv učí na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Učí tam i Pepa. Vnuk Jozífek hraje na kytaru, vnučka Liduška zpívá. Vnučka Olinka hraje na baskytaru, violončelo a bubny. Pravnuk Martínek hraje na bicí, klavír a kytaru, pravnučka Lenička zpívá – oba studují na Mezinárodní konzervatoři.

I když všichni hrají nebo zpívají, samozřejmě se tím všichni neživí. Vnučka Olinka pracuje v bance, Liduška dělala hotelovou školu, pravnučka Liduška studuje dětskou psychologii, Verunka je vizážistkou… Neberte to, že se vychloubám. Jenom chci říct, že jsem šťastný člověk. Pánbůh mě obdařil takovou rodinou.