Kuchyň - rodina
Kuchyň je u Romů opravdový střed rodinného života. A tak se i v té mojí malé kuchyni můžete seznámit se členy naší muzikantské rodiny.
S Jožkou jsme byli od roku 1968. Život s ním nebyl jednoduchý. Z rodiny byl vychovaný, jako by byl jedináček, i když měl šest sourozenců. Navíc všichni Fečovi byli a jsou velmi pyšní. Mluví slovensky a tvrdí o sobě, že jsou Slováci a že neumí romsky. Já jsem Romka tělem i duší, tak to bylo něco pro mě. Fečo dostal podmínku, že se bude učit romsky. Šlo mu to dobře. Časem byl lepší než já – tím, že skládal a psal texty. Jeden zlozvyk mu ale zůstal: šíleně žárlil. Vyrostl totiž v rodině, kde muž mohl všechno a žena nic. A teď přišel do rodiny, kde bylo všechno jinak. Rovnopráví – děti, žena, a potom muž. Dlouho to nemohl pochopit. Odůvodňoval to tím, že přeci jako otec a živitel rodiny pracuje a má tedy být ve všem na prvním místě. Já jsem ale také pracovala, a víc. Uklízela jsem v divadle, prala na herce, večer uklízela u řezníka. A k tomu děti a domácnost.
Později to ale pochopil a smířil se s tím. Jinak byl Fečo ohromně poctivý člověk, takového široko daleko neznám. Byl hodně věřící. Žil podle desatera přikázání, každý večer se modlil a v neděli chodil do kostela.
Dvacet let jsme bydleli v Truhlářské ulici. V kuchyni jsme měli sporák na uhlí a dřevo, do pokoje jsem koupila kamna na naftu. Protože jsme měli malý byt, prala a žehlila jsem na dvoře. Tím, že jsme byli všichni u nás v baráku jako jedna rodina, tak mi to ani nepřišlo. Když jsem šla ve čytři hodiny ráno do práce, na ranní úklid, sousedé věděli, že klíče jsou pod rohožkou. Když někomu došlo mléko nebo vajíčko, stačilo zavolat na ostatní ze dvora nebo z pavlače. Z ranního úklidu jsem se pak zastavila na Poříčí, kde bydlela maminka. Zatopila jsem, udělala jí snídani, protože už byla nemocná, a teprve potom jsem šla domů vypravit děti do školy. Pak jsem uklízela a prala pro herce z divadla v Dlouhé ulici. A pak jsem šla pro Lidušku do školky. Erička měla školu na konci ulice, takže chodila domů sama.
Tady jsem s Fečem a mojí starší dcerou Erikou. Erička od dětství krásně zpívala, do hudebky chodila na zpěv a na housle. Pak se dostala i na konzervatoř, a taky dlouho zpívala ve sboru, který vedl pan Košler. S tím i hodně koncertovali a sjezdili celý svět. Její manžel Martin je basista. Mají tři děti, všechny výborné muzikanty. Dlouho pracovala v gastronomii, ale hlavně zpívala v těch různých souborech, co měl Fečo, a taky se svým manželem a synem Pepou. A teď dělá pěstounku.
S těmi samými členy dal Fečo dohromady také cimbálovou kapelu, název zůstal stejný. On totiž měl housle nade vše. Nejdřív byly housle, pak dlouho nic, pak zase housle, potom jsem byla já, po mně děti. Dokázal hrát na housle 14 hodin v kuse. V pracovní dny ale chodil ráno do továrny, a večer hráli s kapelami v interhotelech.
Protože jsem z muzikantské rodiny, byla jsem vedená k tomu, že muž musí mít věci, které potřebuje, v naprostém pořádku. Fečo nosil do hraní nejčastěji smoking a bílé košile. To znamenalo nachystat mu dvacet košil za týden, boty musel mít denně vyčištěné, naleštěné.
Jsme oba s Fečem z muzikantských rodin, a tak se u nás vždycky hodně hrálo a zpívalo. V podstatě každý z naší rodiny hraje, často na víc hudebních nástrojů, nebo zpívá. A když se u nás slaví, nejde to bez hudby, a je veselo.