Obývací pokoj – předkové

Moji rodiče

Moji rodiče, Michal Demeter a Zuzana, rozená Surmajová, byli ze Slovenska, z okolí Humenného. Naše rodina byla usedlá, to nebyli kočovní, to je jasný. Můj táta byl z rodu muzikantského a moje matka to samé, a ty rody se navzájem ohromně respektovaly a znaly se. Naši spolu ale museli utéct, protože se měli rádi, ale jejich rodiče se nepohodli kvůli věnu.

Můj dědeček

Můj děda – maminky tatínek – se jmenoval Ján Surmaj. Byl kovář a houslista. Měl velikánskou kovárnu. Tam jsem byla nejraději. Pomáhala jsem dědovi blýskat řetězy, hřebíky se vyráběly. Kovali se koně, v lese se pálilo uhlí.
A potom měl hudbu. Chodil hrát svatby, pohřby, křtiny… Měla jsem ho ráda. Škoda, že jsem se od něj nenaučila maďarsky, byl totiž Maďar z rodu Beľanů.

Babička

Babička – maminky máma – se za svobodna jmenovala Mária Okálová a měla jednoho bratra. Ten byl vzdělaný a kvůli svému obchodnickému povolání hodně cestoval po Slovensku i v zahraničí. Byl to opravdický elegán, nosil psí dečky, hůl, klobouk a mluvil třemi jazyky. To u Romů nebylo běžné. A vůbec se nevyvyšoval. Zato babička s ním nesdílela pohled na život. Žila se svým mužem, mým dědečkem, v Dědáčově (Dedačov, okr. Humenné), vesnici krásné jako z pohádky, protékal tudy Laborec. Na kopci měli velký dům z pálených cihel, a babička dávala každému najevo, že je tam paní. Byla vždycky upravená, blůzu krajkovou, spodničku bílou a navrch kašmírovou sukni. Naše rodina tam chodila jenom pracovat. My děti jsme dostaly kousek chleba a šly jsme pást husy nebo kozy. Větší chasníci pásli krávy.

Tatínek

Tatínek se jmenoval Michal Demeter, pocházel z Kochanovců (Kochanovce, okr. Humenné). Byl z rodiny řemeslníků , tesařů a zedníků. Základ ale byla muzika. Táta hrál na cimbál, ale to nebyl laik muzikant, jak to často mezi Romy tehdy bývalo, že hráli skvěle, ale neznali noty, táta byl už notový muzikant. Taky se dobře učil ve škole, hlavně mu šla matematika. Škola doporučila, aby šel studovat matematiku do Prahy, ale v té době to bylo jako teď do Ameriky. Tak ho babička nepustila. Později, když už jsme bydleli v Praze, nás děti u nedělního oběda zkoušel z násobilky, dělení, sčítání – vše z hlavy. Vůbec to ale nebyla nuda, naopak jsme se na to těšili. Na tátově rodině se mi ohromně líbilo, že tam hudbu nedělali jenom chlapi, tak to totiž mezi Romy bylo, u nich hrály na hudební nástroje i ženy. Třeba moje teta Margita hrála na bubny, teta Karvajka na kontrabas… A z toho vznikla moje ženská kapela. Protože jsem si říkala, když už tamty hrály, tak co bychom nemohly my.

Můj bratr Míša

Můj bratr Míša se narodil dva roky po mně, v roce 1944. Válka byla ve varu, Němci hledali partyzány, Rusové hledali Němce. A máma rodila, chudinka, mého bratra sama doma. Je pravda, že moje mamka, i když neměla žádnou zdravotní školu, uměla odrodit děti. Oba moji rodiče odnesli válku zdravotně. V roce 1947 jsme se přestěhovali do Prahy. Táta, který ochrnul v kyčlích, prodával v trafice. Máma pracovala v plynárenském podniku. Brzo ráno zhasínala a večer zas rozsvěcela plynové lampy. Žili jsme v Karlově ulici, v téhle části Starého města byl její rajón. Když rozsvítila celý Karlův most, to byla taková krása! V lednu 1953 se nám narodila sestra Květa. Oba s Míšou jsme se těšili na sourozence, jenže on chtěl brášku. Byl tak zklamaný, že se z ní nejdřív snažil vychovat kluka. Chtěl po ní šerm nebo fotbal, ale to nešlo, protože Květuš byla jemné, křehké dítě, jako andílek. Nakonec to vzal přes muziku a naučil ji hrát na náš rodinný poklad – akordeon Hohner. Květa je hudebně nadaná, a tak to docela dobře zvládla. Později hrála s bratrem i v jeho kapele.

V létě jsme jezdili na Slovensko, do tátovy vesnice – do Kochanovců. Tam se žilo úplně jinak. Pěkné domky, malá políčka a domácí zvířata. Na dvoře měli pec a v ní pekli chleba a buchty. V létě se na dvůr vyndal cimbál a další nástroje, hrálo se, tančilo a zpívalo. Bylo tam veselo. Jak si to pamatuju, tak jsem to namalovala.

Fečo

Když jsme bydleli s rodiči v Praze, každou sobotu odpoledne jsme chodili muzicírovat do Karlína do hospody U zeleného stromu. Bydleli tam příbuzní z maminčiny strany, a s nimi přicházel i Fečo. Byl z dobré rodiny, pracovitý chlap a výborný muzikant. Jeho velká rodina – měl pět sester a jednoho bratra – bydlela v Lúčce u Bardějova (Lúčky, dnes součást obce Bardejov). Obchodovali s dobytkem a neměli nouzi o peníze. Teď byl po vojně a chtěl se ženit. Chtěl si ovšem nevěstu odvést na jejich grunt. Skoro rok mě přemlouval. Já jsem ale nechtěla jít. Jednak jsem tady v Praze nechtěla nechat Květuš s maminkou (tatínek umřel v roce 1961), a jednak bych musela přijmout pravidla jejich rodiny, a v té muž mohl všechno a žena nic. Já bych tak žít nemohla. Tohle je jediná fotka Feča, kterou mám z doby před svatbou.