O souboru Čhavorikaňi luma (Dětský svět)

Odmala jsem byla vedena k tomu, pomáhat starším lidem, dětem a mládeži. Kolik se u nás doma najedlo žebráků, kolik se jich u nás vyspalo, hlavně v zimě! Z osady, děti a mládež – moji rodiče a já jsme je sdružovali. Můj otec byl vzdělaný a navíc muzikant, i maminka zpívala a hrála na housle, a tak se u nás děti učily zpívat, recitovat, hrát na hudební nástroje, šili jsme kostýmy z krepového papíru… Pak, když už mi trochu odrostly děti, jsme jezdili za bratrem Míšou do Neratovic. Pokaždé tam v parku a kolem pobíhaly děti, které neměly co dělat, a mně jich bylo líto. Začala jsem se s nimi scházet.

Byl listopad, docela chladno, tak jsme chodili do hospody na teplý čaj. Ale brzo se to nedalo – vadil nám kouř, hluk a opilí hosté. Ládík Demeter mi říkal „babičko“ – všechny ty děti mi říkaly „babičko“. „Tady u šraněk je Dům mládeže, co kdybychom to zkusili?“ A vyšlo to. Paní ředitelka Dvořáková mi poradila, jak založit sdružení, a tak jsme v roce 1997 založili sdružení Čhavorikaňi luma – v překladu Dětský svět. Jezdila jsem tam třikrát týdně, pak jsme se do Neratovic s Fečem i přestěhovali. Zapojila jsem celou svoji rodinu. Manžel pro nás skládal celou škálu muziky, dcera Erika učila zpěv, Liduna hudbu, tanec, choreografii, vnuk Pepa aranžoval, pomáhali i další. Měla jsem a mám to štěstí, že mám takovou rodinu.

Když děti v Neratovicích trochu odrostly, odešli jsme za dcerou do Náchoda. Koupili jsme tam domeček, a zase jsme tam začali pracovat s dětmi. Šila jsem kostýmy, vyráběli jsme loutky, uspořádali jsme spoustu koncertů, vystupovali jsme dokonce v Praze v Akropoli.

Naposled jsme se přestěhovali do Krupky. Zjistila jsem, že tu je ve školách 670 romských dětí. To bylo něco pro nás. Jenže manžel tu za dva roky zemřel. Zrovna jsme chystali obrovský absolventský koncert, přijely všechny moje děti z Prahy, ale 15 minut před generálkou – mrtvice. Já ale pokračuju v jeho šlépějích. Děti vodím k sobě do bytu, z jednoho pokoje – říkám mu galerie – jsem udělala takovou zkušebnu. Tam nacvičujeme všechno možné.

Když jsme hráli Fečův muzikál Zloděj a jeho svět v divadle v Dlouhé ulici, konferovala to paní Milena Dvorská. Chvíli váhala a pak se mě zeptala: „Paní Fečová, kolik máte dětí?“ Já říkám: „Jenom dvě dcery.“ „A to máte tolik vnoučat? Že vám říkají babičko.“ Tak jsem jí vysvětlila, že pro všechny děti z kroužku jsem babička.